Čas utíká neuvěřitelně rychle. S tím bych se smířila. To, že není správně využit, mě ale vždycky zamrzí. Jak se blíží konec roku, je hned jasné, že je načase se ohlédnout a napravit resty. I tenhle článek je takový malý rest, který mě nahlodává, když jsem o samotě a můžu naplno přemýšlet.
Je naprosto zbytečné dávát sobě sliby, když jste ten typ, který není v jejich plnění příliš úspěšný. Co se ale týká slibů daných okolí, tam už se to hýbe více, protože nad námi visí představa smutných pohledů nebo jedovatých výčitek. Druzí nás zkrátka dokáží motivovat mnohem lépe.
To mě přivádí k myšlence, že bych na sebe měla být víc přísná, abych se pak mohla o to víc odměnit, když si to zasloužím. A zároveň se naučit nebrat úkoly a resty jako stres. Řeším tyto úkoly a dělám práci, protože já chci. Chci být jinde a nikdo jiný to za mě neudělá. Odměnou za to, že budu teď pilná, bude postupné zmenšování povinností na nejnutnější minimum v adventním čase a věnování se interioiru své duše. Přeji si, aby se mi to povedlo a pokud jste k podobnému rozhodnutí došli i někteří z Vás tří až pěti čtenářů, přeji úspěch nám všem dohromady. Nebude to totiž jednoduché...
—————